Uprostřed hlubokých lesů a spleti skalních útvarů se v nadmořské výšce 450 m nalézá romantické údolí. Jakoby obr šlápl svou patou mezi skály a vytvořil tam důlek vyplněný vodními plochami a zelení luk, obklopeným věncem strmých, malebných pískovcových skal. Jenom na jednom místě na severní straně je toto dost nepřístupné místo napojeno na dlouhé skalní údolí saského Bielathalu klikatící se podél malé říčky, podle níž má údolí své jméno. Severní stranu údolí tvoří hřbet Grosser Schafberg, Velké ovčí hory s vyhlídkovým místem Grenzplatte. Na jihozápadní straně uzavírá údolí Mlýnská hora s Himmelreichem.
Toto údolí v dávných dobách navštěvované snad jenom lovci, pytláky, nebo lidmi nevalné pověsti, se začalo osidlovat poměrně pozdě, právě pro jeho odlehlost a obtížný přístup. Pravděpodobně někdy koncem patnáctého století se začali zde usazovat první lidé. Podél říčky v údolí Bielathalu se počaly budovat hamry, takže i v Ostrově byl postaven malý hamr, který zpracovával železnou rudu dobývanou v okolí Sněžníku. Výrobky, hlavně zemědělské nářadí, ale i dělové koule putovaly po cestě vybudované na východní straně údolí zpět do osady Sněžník. V té době nejspíše také vznikl název osady, nejprve německý Eyland - Eiland, v mnohem pozdější době český Ostrov. Původ názvu Eiland je poněkud nejasný. Je dosti pravděpodobné, že pochází z dánského Eyland - zavodněné louky nebo ze starofrieského Ei - voda, land - země, vodou obklopené území. A vody je v Ostrově opravdu hodně. V roce 1976 došlo k reformám pravopisu a tak se z Eylandu stal Eiland, což znamená malé, vodou obklopené území - Ostrov.
V roce 1706 hraběnka Marie Adelheid z Thunu založila sklářskou huť na místě zrušeného hamru, jenž ukončil svou výrobu z důvodu vyčerpání ložisek železné rudy na Sněžníku. Vyráběné skleněné zboží, misky, džbánky, ale hlavně barevné korálky se v nůších nosily přes kopec do obce Sněžník, pod kterou dříve až do roku 1740 Ostrov spadal. Sídlilo tu několik rodin sklářů, hamerníků a dřevorubců, kteří zásobovali sklárnu a dřívější hamr potřebným dřevem. Asi někdy kolem roku 1800 byla v osadě postavena hospoda s malým krámkem, zásobující zdejší obyvatele vším potřebným. Zda tehdejší hospoda stála na místě té dnešní nevíme, ale pravděpodobnější je místo přímo u hranic, u hraničního potůčku, kde hospoda stála až do roku 1946. Jmenovala se pravděpodobně "Gasthaus zur Mühle". Ještě o ní bude zmínka. Později byla také vybudována cesta do obce Tisá. Úzká a dosti strmá cestička vinoucí se na jižní straně skalním údolím Himmelreichu byla vydlážděná pískovcovými bloky a představovala po dlouhá léta jediný spoj s touto obcí. Jméno Himmelreich - říše nebes, dostala tato část Ostrova zřejmě podle toho, že když kráčíte strmou průrvou mezi skalami vzhůru, vidíte pouze strmé stěny skal a nad nimi se klenoucí nebe. Jen málokterý obyvatel se může pyšnit tím, že bydlí v "Nebeské říši".
Na konci devatenáctého století v období romantismu počali údolí Ostrova objevovat první turisté z německé strany. V té době činnost hamru i sklárny už dávno skončila. Údolí se pomalu začalo zabydlovat, postavily se nové hospody a ubytovny. Například "Hostinec u Lébla", kde se dnes nachází hospoda "Pod císařem". Později se zde postavil hotel "Meder" a "Zur Grenze", dále hospody "Günter’s Gasthaus", "Zum Bergkeller" včetně srubu "Wolf".
Od roku 1906 začalo také horolezecké dobývání zdejších vrcholů. Jako první byla saskými lezci slezena věž nazvaná Kořenáč, německy Wurzelstein. V roce 1913 už byly dostoupeny všechny význačné vrcholy v okolí Ostrova. Také tato činnost přispěla k tomu, že Ostrov se stal známým místem. První zmínka o lezeckých cestách v této oblasti se objevuje v horolezeckém průvodci vydaného Rudolfem Fehrmanemv v Drážďanech v roce 1908. Lezci se ubytovávali nebo se jen zastavovali v místních hostincích.
Zajímavá byla hospoda přímo u hranic, ba přímo na hraniční čáře. Pravděpodobně se jmenovala "Zur Mühle", protože v její blízkosti stával malý mlýn. Nízké stavení bylo postaveno tak, že kuchyňská část byla v Německu a lokál v Čechách. Dříve s tím neměli žádné potíže. Samozřejmě takovéto uspořádání poskytovalo přímo ideální podmínky různým pašerákům a přeběhlíkům. Ale fungovalo to dobře. Občas hospodu navštívili četníci, ať už němečtí nebo čeští, poseděli, popili, pokouřili a šli si zase svou cestou dále.
Nastal však rok 1945, hranice se uzavřely a umístění tohoto pozoruhodného stavení bylo nepřípustné a tak se milá hospoda zbourala. I se staveními, jež byla kolem. V té době stávaly v Ostrově mimo těchto dvou hospod také dva hotely a hotel s kavárnou, dnešní rekreační středisko ministerstva vnitra. Ovšem po roce 1945 v důsledku vysídlení převážně německého obyvatelstva vše zpustlo a v celém Ostrově zůstali pouze tři osadníci. Jediné stravovací a ubytovací zařízení, které zde vydrželo, byla dřívější hospoda "U Lébla". Kolem roku 1953 bylo v obci vybudováno vodní dílo, jež potrubím zásobovalo krajské město Ústí n. L. tolik potřebnou pitnou vodou. V budově dnešního rekreačního střediska ministerstva vnitra byla umístěna jednotka pohraniční stráže. Neustálé zostřování studené války a v podstatě otevřený Berlín dal podnět k vybudování hraničního pásma s ploty z ostnatého drátu a pruhy se signálními světlicemi. Ty byly později z důvodů častých planých poplachů, kdy o dráty natažené nízko nad zemí zavadila zvěř, zrušeny. Údolí bylo až do roku 1990 nepřístupné a přísně střežené. Veškeré objekty a chalupy buď obývali příslušníci policejních složek státu, nebo sloužili k jejich rekreaci. Jedinou připomínkou smutného období uzavření údolí je zpupně zabetonovaná anténa na příjem TV signálu na vrcholu Velké Ostrovské stěny. Tu sem pro krácení dlouhých chvil při rekreaci v Ostrově nechali umístit příslušníci SNB, hluboko do skály zavrtaná je na tomto místě jako němá připomínka jiných dob dodnes.
Dnes je Ostrov úplně jiný. Otevřený ráj horolezců, turistů a i nových stálých obyvatel. A tak tomu má být!
x
